|
| We Met Again... - Sešli jsme se znovu... | | Date Created: Mar 04, 2007, 09:40 PM |
 Something unbelievable happened to me. I discovered a childhood friend after a gap of 62 years.
At the end of 2nd World War, in March 1945, our small town Kralupy in now Czech Republic, was bombed by American bombers and largely destroyed. Our family survived a direct hit under the rubble of our house. A family from a nearby village gave us a shelter in their home and we lived there for several months. The family had a red-haired daughter Marie nicknamed Majka. Her father who magnanimously invited us to their home was killed by Germans few hours before the liberation by Red Army. I was 10 and Majka was thirteen. We were friends, but I remember that then I preferred playing with boys outside than with Majka. In the summer of 1945 we moved out to Northern Bohemia and I completely lost contact, until now.
Several days ago I received an email from a reader living now in retirement in the Caribbeans, on Dutch island Bonaire. He wrote that he enjoys reading my blog and was going to recommend it to his friends. One of the friends who is living in Prague, was Majka, architect Marie Svabova, who somehow remembered my name.
I have already written to Majka and talked to her on the phone. We enjoyed meeting again despite the span of three generations. When we first met we were kids, our kids are adults and one of our grandchildren is a teenager. We had very pleasant conversation and I'm sure the short childhood friendship has been renewed. The best part of this story is that it happened because of the blog. |
 Stalo se mi něco naprosto nepředvídatelného. Po 62 letech jsem objevil kamarádku z dětství.
Na konci druhé světové války, v březnu 1945, naše malé město Kralupy bylo z velké části zničeno americkým bombardováním. Naše rodina útok přežila ve sklepě pod domkem, který dostal přímý zásah a byl zcela zničen. Byli jsme několik hodin zasypáni, ale nic se nám nestalo. O všechno jsme přišli, ale ujala se nás rodina v nedaleké Nové Vsi u Veltrus. Měli třináctiletou dívenku se zrzavými vlásky, která se jmenovala Majka. Byli jsme kamarádi, ale já jsem tenkrát ještě dával přednost zábavě venku s kluky. Majčin otec, který se o nás tak velkomyslně postaral, byl zastřelen Němci pár hodin před příchodem Rusů. V létě 1945 jsme se od Švábů odstěhovali do pohraničí a od té doby jsem se s Majkou neviděli.
Před několika dny jsme dostal dopis od jednoho čtenáře, který žije na penzi v Karibíku na holandském ostrově Bonaire. Napsal mi, že se mu blog líbí a že ho doporučí svým přátelům. Jedním z nich byla ing. Arch. Marie Švábová v Praze, která si pamatovala moje jméno.
Už jsem Majce napsal a už jsme s ní také mluvili telefonem. Výborně jsme si rozuměli i přes tu obrovskou propast tří generací. Když jsme se poznali, byli jsme děti, naše děti už jsou dospělé a mezi našimi vnoučaty je už jeden teenager. Náš rozhovor byl velice příjemný. Kamarádství se nepochybně obnovilo i po tak ukrutné době a naprosto rozdílném prostředí, v němž jsme prožili svoje životy. Nejlepším na tom je, že to všecko způsobil blog. |
|
|
|
|
|
