Trip to Czech Republic 2003 (Czech)

Home > Diary - Denik > Trip to Czech Republic 2003 (Czech) - Cesta do Česka 2003

Trip to Czech Republic 2003 (Czech) - Cesta do Česka 2003

Date Created: Dec 28, 2005, 04:55 PM

Od roku 1990 jsme byli doma v Čechách každý rok. Vynechali jsme jen loni kvůli Jindřině zlomenému kotníku. Skoro vždycky jezdíme na jaře, protože v tu dobu Praha září bílými svíčkami kaštanů, magnóliemi, tulipány, hyacinty a nové listy stromů jsou světlounce zelené a nezaprášené. Tento rok jsme jeli začátkem září, protože jsme oba měli schůzku maturantů po padesáti letech.
Na cestu jsme se připravovali s obavami. Jednak aby Jindře neotekla při dlouhém sezení v letadle noha, a jednak abychom prošli bez obtíží všemi bezpečnostními prohlídkami. Na letišti jsme byli naposled v září 2001, krátce po útoku na newyorské věže, a už tenkrát, při návratu z Rakouska, mi chtěli zabavit lékařské nůžky, jež vozím v příruční lékarně. Tentokrát jsme si sebou na příklad nevzali teleskopické hole, vyházeli jsme z peněženk spínací špendlíky a já hlasitě prohlašoval, že svůj oblíbený švýcarský nůž si musím zabalit do kufru a nenechat ho v ledvince, kde ho stále nosím, abych ho měl při ruce.
Samozřejmě, že jsem nůž v ledvince zapomněl. Na letišti v Albuquerque jsem v rámovém detektoru začal zvonit, a hned si mě vzali stranou. Jindřiny kovové pláty v kotníku nezvonily, a tak prošla bez poplachu.

Speciální agent mě odvedl do ohrádky na kobereček s nakreslenými šlapkami, přikázal mi si sundat boty, stoupnout na šlapky a roztáhnout ruce jako Kristus. Jezdil po mě detektorem, který zuřivě pískal nad oběma titaniovými kyčlemi. Další agent mi vzal boty a strčil je pod roentgen a zavolal nadřízenému, že našel v podrážce polobotek kovovou vzpruhu. Pak jsem si musel povolit pásek a obrátit kalhoty v pase na ruby, jestli tam nemám výbušniny. Už jsem myslel, že to tím končí, když jiný agent přinesl mou ledvinku a ptal se mne, jestli je to moje. Když jsem řekl, že ano, vytáhl z ní můj červený švýcarský nůž s vyrytým jménem a pravil, že mám dvě možnosti: Buď si ho nechat zabavit a nebo ho odnést zpátky k odbavení zavazadel a požádat, zda by mi ho mohli strčit do kufru. Rozhodl jsem se pro to druhé, a byl jsem ozbrojeným agentem vyveden z bezpečnostního prostoru. Agent se musel bavit, jelikož jsem si hlasitě anglicky nadával do idiotů.

U přepážky společnosti Delta jsem se vrhl k první uniformě a vysvětlil svůj problém. Měl jsem štěstí, že mě ta paní neposlala do fronty, ale vzala ode mne nůž a letenku, zeptala se na barvu a tvar kufru a odběhla do zákulisí. V Praze jsem nůž v pořádku našel zastrčený v jedné z kapes. Byl tam také lísteček, že mi podle zákona zavazadlo prohlédlii a pak zapečetili. Vrátil jsem se do bezpečnostního prostoru a musel znovu podstoupit proceduru, jež předpokládá, že každý cestující je terorista, pokud se nedokáže, že tomu tak není. Dál už nás nikdo až do Prahy neprohlížel.

Let z Atlanty do Amsterodamu trval devět hodin. Letušky Delty byly všechny před penzí na rozdíl od českých, jež nás vezly z Amsterodamu do Prahy. Vyjadřovalo to výstižně ekonomickou situaci amerických aerolinií, kde se propouští podle seniority. Až opět uvidíme mladé a pěkné stewardky v letadlech našich společností, budeme vědět, že si ekonomika vede dobře.

V Praze na letišti nás čekali naši přátelé Romana a Pavel. Oba žili léta v Americe a před rokem se vrátili domů natrvalo. Čekali trpělivě v hale až nás odbaví pasová kontrola. Bylo poledne a tak asi všichni úředníci šli na oběd a nechali tam jen jednoho. Ani pro Čechy tam neměli zvláštní budku. My když se vracíme domů tak se postavíme k přepážkám pro občany a ještě nám řeknou „Vítejte domů“. Máme zajímavou vzpomínku z naší první cesty do zámoří a návratu do USA v roce 1971, kdy jsme ještě nebyli občany. Náš dvouletý Bob, narozený v Houstonu, a tedy s americkým pasem, byl přivítán domů, kdežto my nikoliv.

Každý nás varoval, že se v Praze krade. Přátelé poukazovali na zprávy v novinách a popisovali, jak se to dělá. Pár cikánů v tramvaji vyvolá rozruch, připoutají pozornost, zatímco jejich komplici oberou ty, co jsou zaujati divadlem. Četl jsem, že se nejčastěji krade na zastávce na Újezdě a tam se mi to také stalo. Čekal jsem tam na jednadvacítku, a když přijela, vypadl z ní s hulákáním a postrkováním cikán a křičel něco jako, že to takhle nenechá. Všichni jsme na něj zírali a nevěděli, o co jde. Pak se situace uklidnila, cikán zmizel v davu a já nastoupil do tramvaje a sednul si. Paní naproti mi najednou povídá:“Všim’jste si, jak vám ta cikánka chtěla oteřít ruksak, když tam byl ten zmatek?“  „Nevšim‘“, odpověděl jsem a honem se podíval, jestli mám všechno. 

Během našeho měsíčního pobytu v Čechách nám na štěstí nikdo nic neukradl. Máme zkušenosti z předchozích  návštěv, a proto se snažíme být nenápadní a splynout s davem. Ještě před dvěma lety jsme byli trochu nápadní  svými baťůžky, teď ho měl přes rameno každý. Přestaly se nosit baseballové čepice s kšiltem, ale stále se nosí  tmavé bundy. Skoro každý má džínsy, tedy i penzisté. V saku je člověk nápadný. Vlasy se nosí ostříhané na krátko,  já říkám na Klause, a nebo do hola. Vyholené lebky už nepatří jen k anarchistům, ale mají je i vysokoškoláci.  Dlouhé vlasy v podobě prasečího ocásku nebo koňského ohonu se už vidí málokdy. V kravatách a oblecích se  jezdí v autech do úřadu nebo do společnosti. V podzemní dráze se obleky nevidí. 
Proto jsem se hned nechal ostříhat, chodil v rozhalence a v bundě. Velké peníze a pas jsem měl schované  v pouzdře na šňůrce kolem krku pod košilí. Přes rameno jsem nosil nenápadnou černou brašnu s kamerami a  na zádech baťůžek. Ledvinku s peněženkou jsem měl zapnutou kolem pasu a přetahoval přes ní bundu. Jindra  se maskovala podobně. Takto maskováni jsme se postupně přestali zlodějů bát.  
Stal jsem poněkud nápadným jedině tehdy, když jsem vytáhl kamery, pověsil si je na krk a začal fotografovat.  Stalo se mi, že jsem v Celetné ulici, kde je pěší zóna, fotografoval výkladní skříně. Jeden mladík mi počal věnovat  pozornost a cosi někomu signalizoval. Rychle jsem se rozhodným krokem vzdálil. Podobných podezřelých  průzkumníků jsem si všiml i později, zvláště kolem Staroměstského náměstí, kde je hodně cizinců. Prý tu  kamery a kabelky vytrhávají z rukou, a když jsou na popruhu, přeřežou ho. 

Policisté se na těchto exponovaných místech příliš nevyskytují, a když, tak se nevšímavě procházejí a baví.  Neviděl jsem ani jednoho uniformovaného policistu na Karlově mostě, kde je mačkanice, hluk a zmatek. Musí  to tu být ráj pro kapsáře. 
Jak jsme hledali ubytování v Praze a Luhačovicích? 
Několik týdnů před odjezdem jsem si sedl k počítači a hledal nabídky ubytování v soukromí. V Luhačovicích to  bylo snadné, protože asi po dvou pokusech jsem přišel na Šohajovy, kteří nechtěli ani zálohu a ještě pro nás  přijeli k autobusu. V Praze byla spousta nabídek, ale přemrštěně drahé. Z majitelů nadměrných bytů a vil se  stali podnikatelé a už existují celé zprostředkovatelské ﬁrmy, jež se pronájmem pokojů živí.  
Udělali jsme zajímavou zkušenost, jak s byty podnikají bývalí přislušnící StB.

Když jsme prvně přijeli do Prahy v roce 1990, pronajali jsme si byt ve vilce na Břevnově. Jezdili jsme tak potom  rádi každý rok a spřátelili se s majiteli. Ukázalo se, že pan domácí patřil k StB. Jednou mi ve slabé chvilce řekl: „Víte, pane doktore, já nebyl jako ti ostatní okolo“, a ukázal na vily v ulici, „já byl jen u rušiček“.  Jeho pobožná paní k nim patřila také, ale chodila jen uklízet kanceláře v Břevnovském klášteře. Prozradila  nám, že na Břevnově bydlí plno příslušníků, co si koupili vily po emigrantech.  Povídala:“ Teď v nich pronajímají byty jako my“. 
Náhoda chtěla, že jsme se při hledání bytu dostali do sítě estébáckých podnikatelů. Kamarád ze Švýcarska  nám zmínil jeden byt na Břevnově, který se nám zamlouval jak cenově tak i podle popisu na internetové  stránce. Zavolal jsem majiteli, ale byt byl pro náš termín obsazen. „Kdybyste ale chtěl, tak vám dám adresu na pana Š., co taky pronajímá, řekl mi majitel do telefonu, „Já jsem  s ním pracoval“, dodal jako doporučení.  Byl to náš starý známý od rušiček. 

Z letiště nás naši přátelé odvezli na autobusové nádraží Na Florenci, odkud jsme později měli pokračovat do Luhačovic. Vyměnili jsme si v bankomatu peníze, což pokládáme za báječnou vymoženost. Ať jsme byli v Česku kdekoliv, našli jsme bankomat, který nám vzal Visa kartu a proměnil dolary na koruny.
Na Florenci jsme si zakoupili jízdenky s místenkami do Luhačovic a šli v Karlíně na oběd do restaurace Mlýn. Majitel nám ukázal, kam až při povodni sahala voda a nechal nás nahlédnout do památníku s fotograﬁemi z tisicileté povodně. V lokále byla voda skoro až ke stropu. Po roce restaurace vypadá jako nová a nikdo by nehádal, že byla zatopená.
Obsluha v restauraci a kvalita jídla byly vynikající, porce velké. Vůbec jsme pozorovali zlepšení veškerých služeb. Ovšem šidí se dál. Ubylo strojových účtenek a přibylo účtenkových bloků, v nichž se útrata sčítá ručně. Číšník při počítání nesrozumitelně mumlá a dělá chyby, samozřejmě v neprospěch klienta.
Trochu jsme se po Karlíně prošli. Viděli jsme velké proluky po zhroucených, vodou podemletých domech. Tramvaj v Sokolovské dosud nejezdila, ale koleje byly položené a ulice čerstvě vyasfaltovaná. Nesesuté domy měly nové, zářící fasády, a na každém rohu byla restaurace, kde seděli hosté u kafe a hovořili do mobilů. Život běžel, jako by se nic nestalo.

Do Luhačovic nás vezl z Prahy krabicovitý autobus se dvěma řidiči. Nevím, jestli na 300km cestu musí být dva, a nebo zda se ten druhý učil. V každém případě jsme přijeli do Brna pozdě. Pak si sedl za volant ten druhý a riskantní jízdou po úzkých silnicích a ve tmě zpoždění dohnal.
O pohodlí cestujících se řidiči příliš nestarali. Bylo horko, větrání nám nepustili nebo nefungovalo. Když jsem to ohlásil silným hlasem, klidně se dál bavili dál o fotbale. Okna se nedala otevřít, kromě toho u řidiče. Obohatil jsem si slovník dvěma termíny. Signálu na předjíždění se říká poušťák, brzdě motorem bordel.
Na dálnici jsme předjížděli pomalejší vozidla tak, že se jim řidič nejprve nalepil na zadek a pak to prudce strhnul doleva, aby nám někdo nevjel do levého pruhu. Bylo jasné, že kdyby ridič předjížděného vozidla musel i lehce přibrzdit, byli jsme v něm. Často jsme se řítili nedovolenou rychlostí přes 130km, ale dopravní policie zřejmě autobusy nepokutuje pro rychlou jízdu. Řidiči autobusů jsou suveréni a nezapínají si bezpečnostní pásy, jelikož by to bylo pod jejich důstojnost. Možná, že nemusí.

Osobní auta jezdí ještě riskantněji, zvláště na dvousměrných vozovkách. Proto má Česká republika na počet obyvatel největší počet smrtelných dopravních nehod v Evropě. Jezdí se panovačně a bezohledně. Když vstoupila v platnost vyhláška o přednosti chodců na značených přechodech, došlo k nedorozumění, jež stálo životy. Někteří chodci si nařízení vyložili tak, že mají přednost, jakmile vstoupí do vozovky. Nevzali v úvahu, že je musí řidič vidět a mít dost času na to, aby zabrzdil.
Když jsme dorazili po pěti hodinách do Luhačovic, byli jsme už na cestě plných 24 hodin. Paní Šohajová nám do bytu přinesla minerálku a ukázala v koupelně na „baterii“ u sprchy. Baterii jsme neznali, ale časem jsme pochopili, že se jí reguluje teplota vody.
Ráno bylo pod mrakem a teplo. Šel jsem nakoupit do Tržnice a utratil spoustu peněz za jídlo a pivo. Ještě dnes si při našich snídaních doma v Santa Fé říkáme, že bychom mohli žít o českém chlebu, másle, smetanových jogurtech, kyselém mleku, uzeninách, pivu a víně.

Vila Šohaj se nachází na jižním konci Luhačovic nedaleko nádraží. Do lázní je to podél řeky asi tak dvacet minut chůze. Když jsme přišli na náměstí u Jurkovičova domu, probíhala právě zkouška na vystoupení v rámci Mezinárodního folklórního festivalu dětí. Dívali jsme se jen chvíli, neboť nás čekalo několik povinností.

První bylo zakoupení místenek a jízdenek pro zpáteční cestu do Prahy, jelikož lázeňští hosté jezdí raději autobusem než pomalým a dražším vlakem, a místenky se rychle vyprodají. Pak jsme se chtěli nechat ostříhat, ale naše kadeřnice byla na dovolené a tak nás poslali k paní Nadě směrem k Pozlovicům. Ta se na nás vrhla hned jak dokončila nějaké Němce a odskočila si do bytu odstavit z plotny brambory. Já vždycky přijedu do Česka zarostlý jako Ezau, jelikož si to schovávám několik měsíců. Čeští holiči a kadeřnice umí opravdu stříhat a ne jen tak šmikat naprázdno nůžkami, jako ti u nás.

Když už jsme byli v Pozlovicích, zašli jsme na oběd do hotelu Ogar. V restauraci podávají valašská jídla se jmény jako Valachova kapsa, Švih mečem kurníkem či Ožralého kohouta játra. První byl masem plněný bramborák, druhé bylo grilované kuře a třetí játra na cibulce, spíše vepřová než kohoutí. Jídlo bylo dobré a účtenka strojová. Všimli jsme si, že platíme 5% daň z pridané hodnoty za jídlo a 22% za pivo a kávu. Na večeři jsme šli s Juříkovými do Oázy, a dali jsme si sele na grilu jako před dvěma lety. Sele bylo výborné, i když ho opékal jiný kuchař než ten tlustý, co si stále naléval slivovici z lednice.

V sobotu byl u lázeňské promenády valašský trh. Byli tu vesničtí umělci z daleka i z okolí, a svoje výrobky nejen že vystavovali, ale přímo před očima tvořili. Jedna valašská babička tam předla na kolovrátku len a vedle paní s cérečkou vyšívaly na válečku krásné dečky. Pan Zuska ze Zlína pletl krásné ozdoby ze stébel slámy a
o kousek dál řezbář vyřezával píšťalky. Téměř na konci řady stánků byla keramická dílna a pohledná dívka v tričku a džínsech tady točila na kole vázy a hrnečky. Obdivoval jsem její soustředění, zručnost a cit, s jakým dokázala správně mačkat hroudu hlíny a vytočit z ní perfektní tvar. Úplně na konci dva mladí kováři bušili do rozžhaveného železa a za hodinu vykovali z neforemné tyče krásnou růži. Netušil jsem, kolik je v takové práci fortelu a kumštu.

Na náměstí podél Jurkovičova domu vede kolonáda, po níž se procházejí pacienti a lázeňští hosté. V čele náměstí je podium a za ním ředitelství lázní. Na opačné straně jsou obchody a zasklená hala s pramenem Vincentky. Zde vám paní v bílém plášti natočí do kalíšku nebo konvičky léčivou vodu lehce nahořklé chuti. Můžete si vybrat, jestli chcete teplou nebo studenou.
Vincentka léčí chronické záněty průdušek a horních cest dýchacích. Jelikož jsem ale v minulých letech v Luhačovicích po Vincentce vždycky dostal bronchitidu, letos jsem si ji odpustil. Sem tam jsem se napil z osvěžujících pramenů Ottovky, dr. Šťastného a svatého Josefa. Jindra Vincentku pila a ten samý večer se jí udělalo šptně, prokašlala celou noc a byla několik dnů nemocná.
Češi milují lázně, zvláště křížkové. V lázních se léčí všechno možné, počínaje psychozou a konče neplodností. I po kyčelní endoprotéze má pacient nárok na měsíční rehabilitaci v lázních. Do Luhačovic se jezdí kromě zmíněných dýchacích chorob, ještě na odtučňování. Lékařem předepsané kůry zahrnují vodolečbu, masáže, popíjení vody a procházky. Bronchitici s plicní rozedmou z kouření sice poslušně pijí Vincentku, ale pak se ve městě zastaví na pár skleniček slivovice či vína, v kavárně si dají k cigaretce zákusek se šlehačkou a večer jdou na pivo a na taneček při dechovce do zakouřeného sálu.
Obézní pacienti mají předepsaná cvičení a pochody po vyznačených stezkách. Potkáte je na cestičkách kolem pramenů, ale už meně v lese, kde to je do kopce. Na náročnějším Jurkovičově turistickém okruhu kolem celých Luhačovic nepotkáte skoro nikoho.

My jezdíme do Luhačovic za krásnou přirodou a kvůli zdejším lidem. Jsou tu vrchoviny se smrkovými, jedlovými a bukovými lesy, louky s květinami a rozhozené vesničky a samoty se zvláštními jmény jako Pradlisko, Provodov nebo Malenisko, v nichž žijí poctiví, prostí a slušní lidé, s nimiž jsme se spřátelili.
Geograﬁcky vrchoviny kolem Luhačovic patří do chráněné oblasti Bílých Karpat. Národopisně jsou součástí Luhačovického Zálesí, kde se mísí kultura valašská a slovácká. Čistí Valaši žijí v horách kolem Valašských Klobouk.
Nicmeně si můžete koupit valašský pas v Luhačovicích. Vizovice a vesnice kolem Zlína patří k Podřevnicku. Vesnice na jih od Luhačovic, kolem Uherského Brodu, už patří do Slovácka, takže se při slavnostech v Luhačovicích vidí bohaté slovácké kroje i střízlivější a méně ozdobné kroje valašské.
Zdá se nám, že valašská a slovácká kultura docela dobře přežívá i mezi mladou generací. Najdete ji ve všedním oblékání, lidové tvořivosti a kuchyni ve větších městech jako je Zlín nebo Vizovice. Na příklad, nejlepší valašské koláče, frgále, jsme jedli ve Zlíně a pak, s překvapením, v Praze. Nejlepší slivovici jsme nepili, jak by bylo zřejmé, ve Vizovicích, ale z domácích švestek, pálenou u Talášů v Provodově a Šohajů v Luhačovicích.
Ovšem vůbec nejlepší slivovici jsme si koupili na letišti při odletu z Prahy. Byla to zlatá slivovice Jelínkova, z nejlepších odrůd švestek, několik let vyzrátá. Do té doby jsme slyšeli o zlaté slivovici jen vyprávět, ale teď můžeme dosvědčit, že má opravdu zlatou barvu dužiny zralé švestky, a vůbec nepálí.

Čtvrteční letní jarmarky ve Zlíně jsou více valašské než slovácké. Byli jsme se tam podívat a našli spoustu výšivek, řezbářských výrobků, pletených košíků a košťat, malované keramiky, zdobených svíček a voskových ﬁgurek, jakož i perníkových srdcí a zvířátek. Koupili jsme perníkovou želvu pro vnučku Aničku, ale cestou v letadle se jí utrhla hlava (želvičce), takže jsem ji musel doma slepovat.
Některé prodavačky měly valašské kroje a velice jim slušely. Zvláště jedné, co prodávala koberečky. Bohužel se nechtěla nechat vyfotografovat. Jiná paní zdobila perníková srdce a její obrázek mám. Na jarmarku jsem si ve stánku s oblečením koupil pantoﬂe na zimu a s paní jsme se domluvili, že bydlí v Rožnově ve stejném domě, jako Jindřina kolegyně ze studií.
Musel jsem kolem Luhačovic nachodit dobrých 80 kilometrů. Když byla Jindra nemocná, udělal jsem v jednom dni celý dvacetikilometrový Jurkovičův okruh. Chodil tudy před sto lety mladý architekt, inženýr Jurkovič, který postavil v Luhačovicích několik domů, z nichž ten nejznámější, Jurkovičův, zdobí lázeňské náměstí. Je to svérázná, třípatrová stavba, připomínající velkou stodolu. Z bílého zdiva vystupují hnědé trámy a kolem oken je omítka pomalována květinami jako na chalupách Slovácka. Na celém okruhu jsem nepotkal jediného turistu, ačkoliv to bylo v neděli.
Další den Jindřiny rekonvalescence jsem šel pěšky z Luhačovic do Zlína. Putoval jsem po dobře označené turistické stezce přes Řetěchov, Malenisko, Provodov, 535 metrů vysoký vrch Klencov, Nové Paseky a Kudlov, co už patří ke Zlínu. Byl krásný zářijový den, v zahrádkách kvetly astry a stromy začínaly žloutnout. Cestou jsem se zastavoval u božích muk, jež sloužily poutníkům k modlitbě a odpočinku. Dojal mě kříž pod Řetěchovem, který postavili rodiče na památku svého 19ti letého syna, jenž byl raněn na ruské frontě a za pár měsíců zemřel kdesi v Maďarsku.

Když jsem došel na Malenisko, našel jsem tady kapličku a křížovou cestu vedoucí dolů ke krásnému kostelíku Panny Marie Sněžné. Křížová cesta se nachází v tmavém lese a všechna zastavení jsou vytesána do pískovcových desek. Kostel je nově bíle omítnutý a úplně září. U kostela byla malá veranda s oltářem a vyhlídkou na Provodov. Další, zcela originální křížovou cestu, jsem později našel na Skalce u Mníšku pod Brdy. Měla zastavení s obrázky malovanými bez perspektivy. Obrázky byly nezarámované a nechráněné před počasím a krádeží.
V Provodově jsem obdivoval úpravu a čistotu vesnice. Později jsme se dověděli, že jméno nemá nic společného s chozením pro vodu, ale s převáděním obchodníků přes území zbojníků a zlodějů. Skoro všechna stavení jsou nově omítnutá a mnoho domků je zcela nových. Mají tu knihovnu, dvě autobusové zastávky, obchod, ale hospoda otevírá až ve tři odpoledne, takže jsem se nemohl občerstvit. Na silnici jsem spatřil vůz tažený koňmi, což už se tak často nevidí. S lidmi jsem se zdravil, jako bych tam patřil.
Z Provodova na Pindulu jsou to asi 4km, většinou do kopce. Podél polní cesty jsou usedlosti a u jedné jsem  spatřil stařenku a stařečka, jak sbírají švestky. Pozdravil jsem a zeptal se, jaká je letos úroda. „Pojďte se podívat“, řekla paní, „a natrhejte si“.Tak jsem se přes švestky seznámil s Talášovými, kteří jsou kolem osmdesáti a dosud hospodaří. Švestky na slivovici jim klátil ze stromu jejich syn. Byly báječně sladké a pytlík jsem jich přinesl domů Jindře.

Pozítří jsme jeli k Talášovům znovu oba autobusem a došli k nim z druhé strany od Pinduly. Paní Talášová byla právě u plotny a dělala smetanové placky, přesňáky. U stolu nám paní Talášová povídala, jak byla před časem na operaci srdce ve Zlíně a po ní dostala „mozkovicu“. Ochrnula a nemohla dobře mluvit, což zřejmě ypůsobila pooperační mozková embolie.
„ Ani nevím, jak se to stalo“, vyprávěla,“ ale v noci jsem spadla s postele a ráno koukám, že zase můžu mluvit a na nohy se postavit“.
S Talášovými jsme si dobře rozuměli a spřátelili jsme se.
Jeden den ráno jsme jeli z Luhačovic přímým autobusem do Vizovic, abychom se setkali s doktorkou Hanušovou, naší dávnou přítelkyní a Jindřinou spolužačkou z fakulty. Od autobusu jsme šli nejdříve k ní domů na snídani. Pak jsme se procházeli městem a sháněli Vizovické pečivo. Je to naprosto originální místní výrobek, spočívající v tom, že se z těsta vymodelují ﬁgurky nebo ozdoby, potřou speciální směsí, aby se leskly, upečou se a namontují na modrý, tištěný kanafas. Máme už doma několik kousků z předchozí návštěvy.
Tentokrát jsme šli přímo do výrobny. Tvůrcem těch těstových zázraků je hubený, nenápadný pekař, jehož koníčkem jsou počítače. Viděli jsme u něho celý upečený Betlém a zakoupili několik věnečků s valašskými motivy.

Na oběd jsme šli do restaurace Zlatý bažant, kde se také točí stejnojmenné pivo. Dali jsme si třepačky, což jsou bramborové noky. O dva dny později jsem byl ve Vizovicích sám pěšky. V restauraci na náměstí jsem si dal jahodové ovocné knedlíky. Když jsem to doma vyprávěl Jindře, záviděla mi. Já totiž jinak ovocné knedlíky nejím, ale ty vizovické měly jen tenkou slupičku ze smetanového těsta obalující velkou, sladkou jahodu. Čtyři koule na talíři plavaly v másle a smetaně, hustě posypané cukrem a tvarohem.
Ve Vizovicích jsem si také prohlédl zámek a zámecký park. Barokní zámek je z pozdního 18. století a byl nedávno renovován. Ve výklencích před vchodem jsou sochy gladiátorů. Okolní rozlehlý francouzský park je velice dobře udržovaný. Koná se tu každý rok Vizovické hudební léto a začátkem září Trnkobraní. Jsou to dožínky švestek, nikoliv trnek. Když tady řeknete, že chcete kilo švestek, hned poznají, že jste z Čech.
Večer jsme se loučili s domácími a chystali se k odjezdu do Prahy. Byli jsme tak nadšeni ubytováním, že jsme si byt zamluvili na příští rok. Ráno jsme snesli kufry dolů, pan Šohaj je naložil na dvoukolák a odvezl k autobusu.

Cesta do Prahy měla trvat pět hodin se zastávkou v Brně. Když jsme nabrali zpoždění, zeptal se řidič, jestli někdo jede do Brna. Když se ukázalo, že nikdo, Brnu se vyhnul. Změnu trasy nikomu neohlásil.
V Praze se nás Romana a Pavel hned ptali, zda nás někde neokradli. Cestou do pensionu v Dejvicích jsme zastavili na nákup v Delvitě. Je to malá samoobsluha, ale je tam stále plno, neboť mají slušné ceny. Obdivoval jsem zručné pokladní, jak rychle vyřizují zákazníky. Velký nákup spočítají během jedné minuty. Stále se platí většinou v hotovosti, jen občas účetní kartou Delvity. Způsobil jsem malé zdržení, když jsem k pokladně zajel s vozíkem místo za sebou, před sebou, takže jsem zboží nemohl vyložit na pás. Paní pokladní se nerozlobila a věci si podala sama. Lidé za mnou se mi pošklebovali.
V pensionu jsme dostali na jednu noc náhradní byt, neboť náš zamluvený byl ještě obsazen. Vzali jsme to sportovně. V pokoji nás ale čekalo překvapení. Na stěně visel náš obrázek, reprodukce Van Goghovy Kavárny v Aarles, který zůstal v našem bytě na Pleši po odchodu do emigrace v roce 1968. Nedělali jsme kvůli tomu žádný povyk, ani jsme ho nechtěli zpátky. Jen jsme si nedovedli představit jaká to musela být složitá cesta, než se dostal sem, k cizím lidem, a jaká to byla úžasná náhoda, že jsme se s ním shledali. Nechali jsme ho na stěně, už jsme ho dávno oželeli.
V sobotu byl velký den našich setkání po padesáti letech od maturity. Jindra odjela na Smíchov do hotelu Golf, aby se setkala se spolužáky z Akademického gymnasia. Já jsem jel autobusem do Příbrami, kde se setkala moje třída z gymnasia Děčínského. Příjemnou hodinovou cestu autobusem za 45 Kč mi popřál řidič Václav Krákora, jak stálo na jízdence.

Cestou jsem nenápadně zkoumal své spolucestující. Mládež jela do přírody a na chaty. Většina půvabných tábornic měla džínsy zvané bokovky, a tak krátká trička, že se nedala zastrčit a vykukovaly jim pupíčky. Jelikož jsem seděl a dívky s odkrytými bříšky stály, mohl jsem přestírat, že se jen tak dívám do blba.
Zdá se mi, že je v Čechách na počet obyvatel naprosto nepřiměřený počet krásných dívek. Ještě víc se zdá být těch, které jsou vysoké přes 180cm. Za svou výšku se nestydí, nehrbí se, a sebevědomě se dívají dolů, na nás, mrňousy.
Doma v Americe tak pěkná děvčata nejsou a nebo se schovávají. Česko by je naopak mohlo vyvážet, což také neoﬁciálně činí, ve formě nelegálních sezónních pracovnic. Na našich cestách po Americe se nám stalo několikrát, že nám zavolali českou studentku a nebo se sama přihlásila, když slyšela naši češtinu. Všechny byly okouzlující.
Z dvaceti maturantů z roku 1953 se nás sešlo deset. Schůzka se velice vydařila, protože Bivoj ji v Příbrami dobře zorganizoval. Těšili jsme se ze setkání, pochlebovali si, jak dobře vypadáme, vraceli se ve vzpomínkách do školy, vzpomínali na první lásky a na tanečky v národopisném kroužku, v němž účinkovala skoro celá třída. Nikdo si nestěžoval na choroby a špatný život, nikdo se také nevytahoval.
Rozešli jsme se navečer a slíbili si, že se budeme scházet každý rok. Večer k nám přišel ještě Bedřich, a tak jsme pokračovali ve vzpomínání při slivovici, jež vzala úplně za své. Jindřina schůzka v Praze se také vydařila.
V neděli ráno jsme šli s Jindrou na tradiční výlet z Mníšku údolím Kocáby do Štěchovic. Pozvali jsme spolužáky, ale nikdo nepřišel, a tak jsme museli jít sami. Vzali jsme to přes vilovou čtvť Včelník k soše sv. Václava u sanatoria na Pleši a do hospůdky U Holinků v Bratřínově. Pan Holinka měl jako vždy výtečné třebenické párky, uzeného matesa a dobře vychlazený Gambrinus.

Od Holinků jsme sešli k řece Kocábě a podél starých trampských osad Askalony, Orinoka do Štěchovic. Zastavili jsme se na hřbitově u Jindřiny maminky a prošli městem, hledajíce známky povodně. Před rokem byly Štěchovice úplně zatopené, jak bylo patrné z fotograﬁí uveřejněných na internetu. Dnes městečko vypadalo zcela nepoškozené a beze stop povodně. Jen na hasičské zbrojnici bylo vysoko pod střechou několik tmavých pruhů, kam až sahala velká voda.
Při každé návštěvě Prahy zajdu na Karlov a Albertov, kde jsem studoval a pracoval. Svou procházku začnu na děkanátě lékařské fakulty v Kateřinské a skončím v Hlavově ústavu na Albertově. Za padesát let se toho změnilo jen málo. Na fakultě začínal právě zimní semestr a novopečení medici byli vyjukaní stejně jako jsme byli my. My jsme nosili knihy v aktovkách, oni je nosí v baťůžkách. My jsme chodili v kalhotách, oni nosí džínsy. Starší ročníky nosí na klinikách bílé pláště, ale bez kravat, které byly u nás povinné. Vypomínám si, že můj první bílý plášť, který jsem potřeboval při pitevních cvičeních, mi maminka ušila z bílého prostěradla.

Při své pochůzce jsem už ani nechodil dovnitř. Až na výjimky, jsou moji současníci buď v penzi a nebo zemřeli. V mateřském Hlavově ústavu už dopoledne bylo mrtvé ticho, jako kdyby tu nikdo nebyl a nikdo nepracoval. Je to obrovský rozdíl oproti jiskřivé a činností nabité atmosféře na lékařských fakultách v Americe.

Odpoledne jsme jeli na společenskou party k Höschlovům do Koloděj. Toto jméno patří mezi slova, jež si nejsem schopen zapamatovat. Vždycky se mi vybaví Kozojedy nebo Koněprusy. Když se ptám, jak se jede do Kozojed, tak se lidé zarazí.

Dostat se do Koloděj veřejnou dopravou je utrpení. Z Dejvic to trvá dobré dvě hodiny, když máte štěstí. Musí se od nás autobusem, pak podzemkou na konečnou a ze Skalky znovu autobusem, který i ve špičce jezdí jen dvakrát za hodinu. Jede se přes Dolní Měcholupy, Dubeček a Dubeč, často se staví, a věž zámku v Kolodějích je stále v nedohlednu. Ptáte se lidí, kdy už tam budeme a ti dávají najevo, že bych to měl vědět.

U Höschlů jsme si popovídali s hosty z celého světa a spřátelili se s psychiatry, kteří přijeli do Prahy na kongres. V deset večer jsme se zhrozili, jak je pozdě. Naštěstí Fištejnovi jeli stejným směrem a vzali nás sebou autem. I tak nám to trvalo hodinu a jeli jsme pro mne zcela neznámými kouty Prahy.

Obdivuji českou veřejnou dopravu a jsem přesvědčen, že nemá daleko k dokonalosti. Je spolehlivá a přesná  jak v Praze tak i na venkově. Řidiči jsou na přesnost citliví a propadli by se hanbou, kdyby přijeli nebo odjeli  jinak než podle jízdního řádu. I na vlaky je spolehnutí, alespoň na osobní. Autobusy jsou cenově přijatelné,  turistická čtrnáctidenní jízdenka na tramvaje a metro v Praze je levná, vlaky jsou drahé. Skoro každý má totiž  nějakou slevu. Poznal jsem to podle toho, že se mně paní v pokladně ptala, jakou mám slevenku. Když jsem  řekl, že žádnou, řekla: “Tak alespoň občanku?!“ Musel jsem vytáhnout americký pas, abych mohl jet bez slevy. 
V Praze se jezdí ve veřejných dopravních prostředcích na čestné slovo. Zakoupené jízdenky se procvaknou v mašince, ale většinou má každý nějakou průkazku. Revizorů je hodně, ale všímají si hlavně mladších lidí. Senioři přes sedmdesát jezdí zadarmo, ti co se k sedmdesátce blíží, občas švindlují.
Byl jsem svědkem, jak jedna starší paní v tramvaji, předstírajíc pokročilý věk, si myslela, že jí revizorka přejde. Když byla požádána, aby ukázala lístek a občanskou legitimaci, vytáhla prošlou jízdenku a dělala hloupou. Když jí revizorka napařila pokutu, začala hlasitě naříkat, že 400Kč je celá její penze a prosila o smilování. Průměrná penze v té době byla kolem 8000Kč.

Oproti předchozím návštěvám jsme se už nesetkali s hlučnými ožraly. Stejně tak se zlepšila osobní hygiena a v tramvajích nebylo cítit pot a nečistotu. Jen jednou k nám do autobusu nastoupil hodně ošuntělý a zamazaný pán, co vypadal jako pobuda. Náhodou jsme s ním jeli druhý den v opačném směru a byl umytý, učesaný, v čisté košili a šatech. Na starších lidech je vidět, že žijí skromně, ale přes to jsou upravení.
Mladé dvojice se bez ostychu líbají na eskalátorech v metru. Zatímco domácí jim nevěnují pozornost, cizinci na ně čučí. Všude jsou v provozu mobily, takže si člověk vyslechne i to, co by neměl. Dříve jsme slyšeli v metru mezi cizinci hlavně americkou angličtinu, teď převládá ruština.
Cikánské rodiny tábořící na Příkopech, Václavském náměstí a na Hlavním nádraží zmizely. Dříve to na těchto místech vypadalo jako na hnojišti. Tentokrát jsem viděl Romy pracovat, a to i v neděli.
Na hřbitovy rodičů jsem jel do Kralup. Je to moje rodné město a chodil jsem tam až do konce války do školy. Po bombardování v březnu 1945 jsme se odstěhovali do pohraničí. Tam, kde byl náš domek, zničený bombami, je teď hřiště na košíkovou. Petrolejka, jak jsme říkali raﬁnerii, jež byla cílem náletu, je tam dosud a má zdi pomalované vkusnými graﬃti. Pohřební služba a truhlářství Macák, kam jsem jako kluk chodíval čichat klih a válet se v hoblinách, je stále ve stejně omšelém domě.
Rodinný hrob Kalušů byl čistý, ale bez květin. Přinesl jsem žluté astry, pomodlil se, a šel se podívat na hrob Jaroslava Seiferta, jenž tu chtěl být pohřben místo na Slavíně. Zašel jsem se ještě podívat na hřbitov pradědečka a dědečka z maminčiny strany do Minic. Dá se tam jít přímo z kralupského hřbitova přes pole. Chodili jsme tudy na Dušičky, když jsem byl ještě malý. Můj dědeček i pradědeček byli sochaři a kameníci. Dědeček zemřel dva týdny před mým narozením na silikosu. Maminka mi říkala, že se na mne velmi těšil.
Z Minic jsem se vrátil do Kralup a prošel se Šafaříkovou ulicí, kde jsem si jako kluk hrával, a která mi tehdy připadal obrovská. Po náletu tam nikde není ani památka, jen velký topol a vrba mají pahýly, jak jim tlaková vlna utrhla větve. Lávka, z níž jsem skákal do černého, smrdutého potoka tam zůstala v původní podobě. U jezu, kousek dál, jsem si vybavil hrůzostrašný obrázek z dětsví, kdy jsem viděl, jak tam vytahovali utopenou dívku.

Po obědě v restauraci jsem se vypravil na pískovcovou skálu Hostibejk, odkud je výhled na město, a kam jsme s klukama chodili „stopovat párky“. Město bych po šedesáti letech nepoznal, kromě kostela a nádraží.
V Praze jsme chodili na obědy k Šuterům v Palackého ulici. Je to docela zastrčená restaurace a chodí sem obědvat úřednící z ﬁrem v centru Prahy. Vaří výborně a levně a není tam zakouřeno. Občas se najdou nekuřácké jídelny i jinde. Jedna taková je v Táboře v restauraci Miami u nádraží. Ve Vizovicích se nesmělo kouřit, když se podával oběd od 12-14 hod. Hned vedle Šuterů se dostalo sudové moravské víno levnější než pivo. Kupovali jsme si ho do velkých plastikových lahví a pili ho doma po večeři.
Zprávy o světě jsme čerpali z novin a z televize. Řekl bych, že noviny mají velmi dobrou úroveň, televize horší. Český rozhlas a noviny sleduji v Santa Fé přes internet. V Praze jsme se dívali v televizi na Nemocnici na konci města a na staré ﬁlmy jako Cech panen kutnohorských a Dokonalý zločin. Jeden program byl věnován zpěvačce Lucii Bílé, jež mi hlasem připomínala Evu Pilarovou. Zahraniční komentáře nám připadaly povrchní, zvláště od českých zpravodajů v USA. Opakovali jen zprávy levicově orientovaných agentur a zdůrazňovali neúspěchy v Iráku. Vypadalo to, jako by si česká media přála, abychom v Iráku neuspěli.
Jeden večer k nám přišla na večeři redaktorka čs. rozhlasu Zuzana Vojtíšková. Je to skvělá mladá žena, jež připravuje a vysílá pořad Host do domu. Když jsem jí před rokem napsal, zda by bylo možné někde získat staré rozhovory s prof. Höschlem, poslala mi všechny záznamy. Výborně jsme si popovídali o Česku a Americe.

Na delší výlety jsem chodil sám do Brdských lesů. Asi mě přitahují kvůli Kájovi Maříkovi. Šel jsem dvakrát z Mníšku  na Dobříš, jednou přes Knížecí studánky a po druhé přes Kytín a vrch Stožec. Kromě lesních zaměstnanců jsem  nikoho nepotkával. Dvakrát jsem se ale vystrašil.  

Po prvé, když jsem u Male Svaté Hory uviděl postavu u maringotky. Řekl jsem si:“Cikáni, to bude malér, budou mě chtít obrat“. Jak jsem se ale blížil, postava zmizela do maringotky a já čekal, kdy na mě někdo vyskočí se sekerou. Nic se  nestalo.
Po druhé to bylo u křižovatky Stará Mýta. V příkopu jsem tam spatřil batoh a kousek dál tuláka, jak pozoruje  cestu, po níž jsem chtěl původně jít. Nevěděl jsem, co má v úmyslu a jestli o mně vůbec ví, a tak jsem zrychlil,  že jsem skoro utíkal.
Naopak já jsem vystrašil u Dobříše jednoho cyklistu, který se vracel domů z práce. Jelikož kolo jako dopravní  prostředek je už téměř zvláštnost, chtěl jsem si ho vyfotografovat. Když mě spatřil, jak na něj mířím kameru,  lekl se a málem spadl s kola.
Jeden den jsme si s Jindrou udělali výlet na kopec Kazatelna u Dobříše. Místo kazatelny tam bylo jen pár  kamenů. Zpátky jsme se vraceli oklikou přes Brodce a silnička tu na jednom místě procházela mezi dvěma  rybníčky a měla výstrahu, že tu přecházejí žáby.

V Dobříši jsme se chtěli naobědvat v Zámecké restauraci. Prošli jsme branou na nádvoří, kde nás zastavila  ochranka. Tajní policisté se nás ptali, co tam děláme a my jim řekli, že chceme jít na oběd. Řekli:“Je zavřeno!“.  My na to:“A proč?“  „Je zavřeno, a hotovo!“, uzavřel diskusi agent.Obrátil jsem se na Jindru a řekl:“Tady jsou nějací hovnostáři, pojď, půjdeme jinam.“ Jindra dodala:“To je jako za komunistů, zavřou restauraci a neřeknou proč!“
Večer bylo ve zprávách, že tu obědvali premiéři Visegrádské skupiny.
Často jsme se procházeli jen tak po Praze. Měl jsem štěstí, že pár dnů byl vzduch čistý a viditelnost jako dělaná pro fotografování. Z Vyšehradu, kde skočil Horymír na Šemíku do Vltavy, byl krásný pohled na Hradčany a na Smíchov. Na Vyšehradském hřbitově jsem se procházel podél hrobů velikánů české kultury a historie. Je tu pochováno několik slavných lékařů, z nichž někteří, jako prof. Jedlička a Přecechtěl, mě učili. Zajimavé je, že tu nejsou pochovaní slavní politici, když se nepočítají buditelé 19. století.
S naší dobrou přítelkyní maliřkou Jitkou Štenclovou, jsme jeden den zašli do její galerie na Malostranském náměstí. Vystavovala tam nejméně dvacet svých obrazů z posledních pěti let, a bylo vidět, že překonala předchozí chmurné období. Její obrazy, zářící žlutou a červenou barvou, odrážely šťastnou osobnost. Odtud jsme šli do Národní galerie na Hradě na náměstí Sv. Jiří. Bylo tu mnoho krásných obrazů českých mistrů 18. a
19. století jako na příklad Brandla, Kupeckého, Škréty a Jana Kryštofa Lišky. Nesmělo se fotografovat, což mi připadalo nepochopitelné, když se v tak známých, světových galeriích jako je Prado a nebo Uﬃzi, fotografovat smí. Proto mě překvapilo, že bylo dovoleno fotografovat ve Valdštejnském paláci.

Renovovaný Valdštejnský palác jsme navštívili v neděli ráno hned po otevření a měli ho první hodinu jen pro sebe. Zahrada vypadá teď větší, než když jsem sem chodil na koncerty jako medik. Tajemná stěna z tmavých kamenů s vytesanými draky a hady je strašidelná i ve slunci. Uvnitř paláce je nádherná Rytířská síň, kde občas zasedá senát. Stěny jsou potaženy zčásti gobelíny a zčásti koňskou kůží s plastickým vzorem. Ze síně vede dlouhá chodba s ozdobnými vysokými stropy a s okny s těžkými závěsy. V chodbě je vykládaný nábytek a ozdobné postranní dveře. Albrecht z Valdštejna musel být po Karlu IV. náš největší politik a vůdce.
Teměř naproti Valdštejnskému paláci je vchod do palácových zahrad pod Hradem. Ledeburskou zahradou se dá vystoupat k altánku, odkud je krásná vyhlídka na Prahu a červené střechy paláců na Malé Straně. Dolů zpátky do Valdštejnské ulice se dá sejít zahradami Palfyovskými a Kolowratskými, jež nejsou tak pěkné jako zahrada Ledeburská.
Odpoledne jsme čekali návštěvu přátel z Karlových Varů. Ještě před tím jsme zajeli na nákup do Tesca, jež i v neděli otevírá v devět. Je to výborně zásobená samoobsluha, kde mají velký výběr pečiva, uzenin a jogurtů. Našli jsme tam i valašské frgále, které jsme všechny vykoupili. Obložené chlebíčky se v neděli v Praze neseženou. Ve všední den mají nejlepší v lahůdkách u Zoufalého v Jungmanově ulici. Tam jsme také dostali pravý brusinkový kompot. Naše brusinky, cranberries, jsou sice velké, ale chybí jim ta ostrá, trochu nakyslá chuť. Pravou pražskou šunku nemají všude. Zaručeně se dostane v řeznictví na rohu Perlové a Uhelného trhu, jak mi doporučil přítel Tomáš Klíma. Protože jsme ji už dávno neměli, koupil jsem hned celé kilo.
V autobuse jsem si četl při návratu domů přílohu nedělních novin. Byl tam delší článek o Alzheimerově chorobě. Potěšilo mě, když jsem se od odborníků dověděl, že když vylezu v bačkorách před dům a nevím, kam jsem chtěl jít, tak to ještě není Alzheimer. To mě povzbudilo!
Po odpolední návštěvě jsme se rozjeli znovu do centra a procházeli se po Staroměstském náměstí. Byl už večer, ale stánky se suvenýry byly otevřené a na náměstí byly Jesenické dny. Pilo se tam pivo a bylo hlučno. Zajímavá byla podívaná na výrobu trdla, což je jakási točenice, jež vznikne tak, že se těsto navíjí na horký válec s ostny. Souvislost trdla, jako osoby k ničemu, a sladkého pečiva, mi unikla.

Když se vyjde ze Staroměstského náměstí Melantrichovou ulicí směrem k Můstku, je tam jeden krásnější obchod se sklem vedle druhého. Výlohy a prostory obchodů jsou tak plné broušeného křišťalu, barevného skla a zlacených sklenic, že si člověk připadá jako ve sklářském muzeu. Čeští skláři daleko předčí Svarowského nejen kvalitou skla, ale hlavně neobyčejnými nápady a tvary. Je nám líto, že české sklo se více nevyváží do Ameriky, a že místo něj v obchodech najdete druhořadé výrobky skla německého, polského a rumunského.
Podobně tomu tak je i se šperky, zvláště granáty. Kdyby se jeden obchod z Melantrichovy ulice mohl přenést na Pátou Avenue v New Yorku, stály by před výlohou fronty. Ať mluvíme s kterýmkoliv Američanem, co navštívil Prahu, řekne nám nejdřív, že Praha je nejkrásnější město na světě a druhým dechem opěvuje sklo, šperk a folklor. Pak dodá, že mu tam ukradli kameru.
Neuvěřitelná změna se stala za dva roky V kotcích. Jsou tu na prodej spousty květin, ovoce a zeleniny a hlavně tu má návštěvník pocit bezpečí. Asi proto, že tu patroluje soukromá bezpečnostní služba. Trochu nás překvapilo, kolik prodavačů mluví s ruským přízvukem.
Ještě se nám líbil Dům knihy na Václavském náměstí. Jindra se probírala oblíbenými autory, zatímco já jsem zašel do internetové kavárny v druhém patře, a v pohodlí si zkontroloval svůj email.
Zcela náhodou jsme také navštívili nově otevřené obchodní středisko Nový Smíchov. Vkusem, prostorem a úpravou se vyrovná nejlepším obchodním střediskům u nás. Je tam mnoho značkových zahraničních obchodů a ceny podle toho vypadají.

Za mou sestrou Alenkou jsme se vypravili do Tábora autobusem brzo ráno. Na Florenci jsem byl svědkem toho, jak tři dobře oblečení cikáni chtěli okrást jednoho pána u pokladny. Když se dohadoval s úřednicí, jeden se postavil za něj a začal mu vytahovat peněženku ze zadní kapsy. Pán sebou ale najednou trhnul, začal křičet a cikáni utekli. To vše se odehrálo během několika vteřin a samozřejmě žádný policajt se neobjevil.
V Táboře jsem se prošel kolem Jordánu a byl odtud pěkný pohled na staré město s kostelem a hradbami. Odvezl jsem si z maminčiny pozůstalosti temperový obraz se sestrou, když mi bylo devět roků. Malovala ho malířka Alena Čermáková, která se později v padesátých letech neslavně proslavila gigantickými, oslavnými malbami Stalinů. Její otec byl s mým tatínkem v odboji. Při heydrichiádě ho Němci zatkli a popravili. Myslím si, že nás naši dali malovat, aby Čermákovům pomohli. Teď mám obrázek ve své pracovně v Santa Fé a díváme se na sebe.
O pár dnů později jsme jeli znovu do Příbrami na návštěvu ke Studničným. Prošli jsme se po staré Příbrami a v obchodě Pomněnka objevili krásnou, hnědou keramiku ze Zvířetic. Koupili jsme si hrnečky na kávu s nápisy „dobrá káva sílu dává“ a „ranní ptáče dál doskáče“. Udělali jsme si také procházku na Malou Svatou Horu, kam jsme vyšlapali tunelem, v němž je křížová cesta. Dolů jsme šli po silnici a najednou jsem spatřil v dálce dopravního policistu s plácačkou. Myslel jsem si, že je opravdový, ale zblízka to byl strašák vyřezaný z překližky, aby motoristé zpomalili.

V pátek ráno jsem šel na tůru z Mníšku na vrch Stožec. Cestou autobusem jsem se dočetl, že v Česku se rozmohla korupce a že jen v Bangladéši je to horší. Naši známí nám říkali, že bez úplatků a všimného se nic nevyřídí. Nejúplatnější jsou prý státní úředníci, policisté a lékaři. Lékaři prý přestali vyhrožovat stávkou, když si spočítali, že jsou na tom lépe s nezdaněnými úplatky než s vyššími platy. Parlament začal uvažovat o zákonu, jenž by odměňoval informátory donášející na úplatkáře a uplácené.
Do politických debat jsme se příliš nepouštěli. Také se nám zdálo, že politika lidi nebaví, i když ji sledují v novinách a televizi. Udělali jsme si obrázek, že většina národa je orientována pravicově ekonomicky a využívá kapitalismu a tržního hospodářství k tomu, aby si hodně vydělali a mohli si co nejvíce dovolit. Pokud jde o sociální zabezpečení a zdravotnictví, jsou občané levičáci a chtějí mít vše zdarma. Tím dochází ke konﬂiktu mezi vládou a občany. Výsledkem je, že mnoho lidí volí komunisty, kteří slibují hory doly.
Poslední neděli před odjezdem z Česka pršelo. Zašli jsme nejdříve na varhanní koncert do kostela Sv. Jakuba na Starém Městě, kam jsem už chodil za studií. Pak jsme jeli na Dobříš na oběd do Zámecké restaurace, abychom si vynahradili tu státní návštěvu.
Oběd byl zcela bez konkurence. V místnosti s klenutými stropy a těžkým nábytkem se krásně sedělo a ještě lépe jedlo. Byl to opravdový gurmánský požitek dovršený dezertem nazvaným palačinky paní kněžny. V dešti jsme se po obědě vypravili do Strže, ale k památníku Karla Čapka jsme nedošli, jelikož nám jel autobus.

Poslední den jsme šli oba k holiči. Když mě Jindra spatřila, spráskla ruce, jelikož jsem se nechal ostříhat na třináctimilimetrového ježka. Na večeři jsme měli doma prof. Horáka a ten se musel přemáhat, aby se nesmál. Ale krátké vlasy přichazejí do módy a člověk se nemusí česat.
V šest ráno jsme byli na letišti, koupili si zlatou slivovici a čekali hodinu na odlet, protože v Amsterodamu bylo špatné počasí. Když jsme tam přistávali, létaly kolem hromy a blesky, ale český pilot v bouřce bravurně přistál. Ačkoliv jsme byli na zemi, zakázali nám opustit letadlo, takže jsme měli obavy, že zmeškáme odlet do Atlanty. Počítali jsme nervózně minuty, a když nás konečně pustili, museli jsme běžet jako šílenci z jednoho konce letiště na druhý. Odletová brána pro naše letadlo už byla zavřená. Nakonec přišel nějaký vedoucí a pustil nás do letadla. Ůplně mokrý potem jsem si sedl, zabalil se do přikrývky, abych se nanachladil, a byl šťasten, že to takhle dopadlo. Ještě ná dovezli naše naše zavazadla, s čímž jsme vůbec nepočítali.
Pak už vše probíhalo zcela normálně, pasová kontrola v Atlantě nás přivítala domů a zeptala se, kde jsme byli. Auto na nás v pořádku čekalo v Albuquerque na parkovišti, a když jsme jeli domů do Santa Fé, silnice mi připadala neuvěřitelně široká.
Doma na nás za dveřmi zaštěkal hlídací virtuální pes a my byli rádi, že nás nikdo nevykradl. Spali jsme jen tři hodiny, protože nás vzbudil biologický budík, podle něhož už bylo poledne. Tím skončil náš výlet do Česka v roce 2003.